Profesor Bedřich Wiedermann

Bedřich Wiedermann narodil se v Ivanovicích 10. listopadu 1883 jako nejmladší syn nadučitele Antonína Wiedermanna. Již jako malý (asi pětiletý) hoch jevil hudební nadání a rozeznal dobře hluboké tóny. Na prázdných strunách basy dovedl smyčcem vyluzovati přiměřené tóny (G D A E), hrál-li mu starší bratr na klavír, polku nebo valčík. Studoval na Jiráskově gymnasiu v Praze, kdež roku 1903 vykonal maturitu. Pak studoval v olomouckém semináři theologii (7 semestrů). Jako theolog zastupoval často Josefa Nešveru na dómě v Olomouci jako dirigent a Petzolda jako varhaník. V této době již hodně hrál na varhany a komponoval. Na základě kritik velmi příznivých vystoupil ze semináře.

Od 1. února 1908 do konce školního roku 1909 studoval na konservatoři varhany a komposiční školu. Od 1. dubna 1910 do 30. ledna 1911 byl varhaníkem na dómě v Brně; od 1. února 1911 do roku 1917 byl varhaníkem v Emauzích v Praze. V této době vyvinul bohatou činnost koncertní v chrámě emauzském každou neděli v 11 hodin a ve Smetanově síni obecního domu v Praze. V letech 1915 - 1917 vykonával vojenskou povinnost.

Od roku 1917 působí jako profesor varhanové hry na pražské konservatoři. Pořádá měsíčně populární varhanové koncerty pod protektorátem obce pražské, čímž seznamuje obecenstvo s varhanovou literaturou všech dob a národů.

Podnikl tourné (koncertní cestu) v Americe, konal koncerty v Anglii, Švédsku, Německu. Kritiky o jeho koncertech vyznívaly vesměs skvěle a řadily ho k prvním umělcům tohoto druhu.

Profesor Bedřich Wiedermann jest činný i jako hudební skladatel: Složil četné skladby komorní, klavírní, písně, varhanní skladby církevní, mužské i smíšené sbory, dva žalmy s průvodem orkestru a t. d.

Začátek tento vzbuzuje naději do budoucna, neboť duch jeho touží vznésti se výš. Kéž dosáhne vytouženého cíle!

Čerpáno z kroniky pana Františka Hladkého "PAMĚTI MĚSTA IVANOVIC NA HANÉ" vydané NAKLADATELSTVÍM GARN 2018.

Bedřich Antonín Wiedermann - varhanní virtuos a skladatel (1883 - 1951)

Zatímco v některých oblastech umění, například výtvarném, je určitý jednotlivý umělcův výtvor jednou provždy "hotový" a v původní formě neměnný (měnit se může jen vnější nazírání na něj), v hudebním umění sice máme hudební záznamy, které obsahují ztvárnění po stránce melodické, rytmické, eventuálně harmonické a instrumentační, ale jejich hudební pojetí a provedení se může lišit od umělce k umělci. To platí nejen u skladeb dávných autorů (kdy se notový materiál dochoval více nebo méně úplný a navíc neznáme autorovu představu o interpretaci), ale také u děl současných komponistů. Vynikající umělci - interpreti, kteří dokáží ztvárňovat díla největších hudebních géniů, často dříve nebo později přicházejí k tvorbě vlastní.

Spojením vynikajícího umění interpretačního se skladatelským, v první polovině našeho století, vynikal také profesor Bedřich Antonín Wiedermann, proslulý varhanní virtuos, skladatel a pedagog, rodák z Ivanovic na Hané. Narodil se 10. listopadu 1883.

Muzikantské tradice mnoha venkovských rodů byly téměř pravidlem v učitelských rodinách. Otec Bedřicha Antonína Wiedermanna, který působil na dnešní "staré škole za farou" a rovněž jeho matka, pocházející z moravského muzikantského rodu Krajsů, byli nadšení hudebníci - amatéři. Hudební rodinné tradice se přenesly i na děti, včetně nejmladšího Bedřicha, který už v předškolním věku projevoval neobyčejné nadání. V devíti letech mohl hrát druhé housle v kvartetu ivanovických učitelů, učil se na klavír, zpíval a začal hrát i na varhany.

Jeho talent dostal možnost ještě více se rozvinout během studia v Praze (1895 - 1903), kam se rodina přestěhovala. Na gymnáziu v Žitné ulici se setkal poprvé s učitelem zpěvu a svým pozdějším učitelem hry na "královský nástroj" Josefem Kličkou (1855 - 1937). profesorem pražské konzervatoře a tehdy již proslulým varhanním virtuosem a skladatelem. Není bez zajímavosti, že profesorem dějepisu na téže škole byl Alois Jirásek, který ve Wiedermannovi probudil celoživotní zájem o dějiny.

Po maturitě v roce 1903 byl Wiedermann postaven před rozhodnutí věnovat se plně hudbě, která nezaručovala pevnější životní jistoty, nebo volit schůdnější cestu. Zvítězil kompromis v podobě vstupu do olomouckého teologického semináře, kde správně předpokládal více času a pochopení pro svoje jednoznačně orientované zájmy. Zde vyspěl ve vynikajícího klavíristu, hrál v kvartetu, zpíval a občas dirigoval za Josefa Nešveru (1824 - 1914), skladatele a ředitele kůru olomouckého dómu. Během studia se ve Wiedermannovi stále více a více projevovaly muzikantské ambice. Jeho varhanní hra nadchla řadu posluchačů, překvapovala jeho schopnost improvizace a hry "z listu". Nakonec u něj hudba zcela převládla.

V roce 1908, v předposledním semestru, odchází proto ze semináře současně s Valentinem Šindlerem, pozdějším brněnským operním tenoristou a představitelem kdysi populárního "stréčka Křópala z Břochovan". Za neuvěřitelně krátkou dobu, něco přes jeden rok, Wiedermann absolvoval varhanní oddělení pražské konzervatoře jako žák J. Kličky a v následujícím roce studoval základy skladatelské práce na stejné  konzervatoři u profesora Vítězslava Nováka (1870 - 1949). Po krátkém působení v brněnském Petrově přesídlil do Emauz v Praze (1911). Známé a velmi navštěvované byly pravidelné "varhanní hodinky". Za války, během vojenské služby, hrál na trubku a úspěšný byl rovněž ve smyčcovém souboru ve hře na violu, na niž hrál tři roky v orchestru České filharmonie. Po neshodách s emauzským opatem odešel na místo ředitele kůru v novorománské bazilice sv. Cyrila a Methoděje v Karlíně (1917), kde setrval dva roky. Současně začínal působit jako pomocný učitel a necelý rok po vzniku naší samostatné republiky byl jmenován profesorem na pražské konzervatoři.

Tu začíná nejen jeho dlouholetá pedagogická činnost, ale i uznání a veliké úspěchy doma i v zahraničí. Ve dvacátých a třicátých letech koncertoval po severských zemích, po západní Evropě, nadšeně byl přijat v Anglii a v Americe. Populární a stále vyprodaná byla jeho pravidelná hudební matiné ve Smetanově síni, nezapomenutelné byly koncerty v řadě pražských a mimopražských kostelů, v koncertních sálech a v rozhlase. Za spoluúčasti s dalšími našimi hudebníky a zpěváky (mimo jiné např. i s Emou Destinovou) si kladl za cíl zpřístupnit a popularizovat hudbu pro nejširší vrstvy posluchačů.

Odborná posouzení, u nás i v cizině, o něm nešetřila chválou a obdivem a řadila Wiedermanna k nejznamenitějším mistrům hry na varhany. V dobových kritikách se psalo, že v jeho podání varhanní úprava Smetanova Vyšehradu od J. Kličky vyzněla monumentálněji než v provedení orchestrálním: "... varhany pod zázračnou rukou mistrovou doslova bouřily, jako jindy zase hladily hedvábně sladkým tónem houslí, zasněné violy či violoncella ...". Podle názorů odborníků Wiedermann byl "osobitý umělec virtuosní techniky manuálové i pedálové, barvitě bohatého rejstříkování, vynikající hudebnosti a se vzácným smyslem pro sluchovost. Nebyl však jen mistrem techniky, ale z každého díla zpívala jeho duše ...".

Hrál skladby všech období, ale nejblíže mu byla hudba romantismu až impresionismu. Svůj repertoár rozšiřoval o vlastní úpravy děl starých mistrů a o skladby současníků. Za své pedagogické činnosti na pražské konzervatoři a později jako profesor na Akademii múzických umění (1946) se podílel na výchově řady umělců. Z nejznámějších jeho žáků Jiří Ropek (1922) a Milan Šlechta (1923) jsou současně vynikající pedagogové a varhanní virtuosi. Varhanní lekce udílel také Jiřímu Reinbergerovi (1914 - 1977) a mezi jeho žáky patřili také dva významní slovenští skladatelé Ján Cikker a Alexander Moyzes.

Přes bohatou činnost pedagogickou, koncertní a varhanické povinnosti stačil Wiedermannovi čas i na vlastní tvorbu. Mezi jeho 340 skladbami jsou díla klavírní, houslová, sborová, kantáty, ale především vyniká 85 kompozicemi pro varhany. Některé byly vydány tiskem i v zahraničí, ale řada rukopisů ještě čeká na zpracování v hudebním oddělení Národního muzea. Mezi nejznámější skladby se řadí velkolepá Tocata a fuga f moll, která je považována za charakteristickou autorovu skladbu. Dokončena byla už v Emauzích (1912) a dodnes patří k nejhranějším a nejvydávanějším. Mezi další, stále hrané skladby patří např. Scherzo, Nocturno, Ispetuoso, Míťova ukolébavka, Vánoční elegie, Tocata diatonica, Pastorale dorico atd. Méně je známo, že profesor Wiedermann byl také znalec konstrukcí varhan a že sám podal několik návrhů na stavbu několika nástrojů.

Bedřich Antonín Wiedermann byl v první polovině našeho století bezkonkurenčním umělcem - varhaníkem. Ne každému kolegovi byly jeho úspěchy po vůli. Trpké zkušenosti a několik životních zklamání vedly mistra k plachosti a uzavřenosti, ale důvěřoval-li komu, potom podle mínění jeho známých byl otevřený a krajně obětavý. Mezi jeho přátele nepatřili jenom muzikanti, ale lidé různých profesí a zájmů, mimo jiné i legendární zápasník Gustav Frištenský.

K oblíbeným místům, kam se Wiedermann rád uchyloval o prázdninách, patřil zámek ve Velkých Opatovicích u Jevíčka, kde si pronajímal pokoj. Sem zval známé a nadané žáky. Ke vzpomínce na pobyt a tvorbu byla mu na zámeckou zeď vsazena pamětní deska. K nejmilejší mistrově nehudební činnosti patřilo cestování na jízdním kole. Při příležitostných zastávkách po venkovských kostelech využil každé možnosti vyzkoušet neznámý varhanní nástroj, ale přátelé mu cyklistiku zazlívali kvůli obavám o jeho zázračné ruce.

Pokud jde o jeho rodinný život, ani z posledního manželství se Bedřich Antonín Wiedermann nemohl těšit z potomka, ale Wiedermannův odkaz žije v podobě jeho žáků a následovníků, které vychoval nebo ovlivnil.

Bedřich Antonín Wiedermann zemřel 5. listopadu 1951. Posmrtná pocta velkému umělci spočívá nejen v symbolickém uložení jeho tělesných pozůstatků mezi velikány české kultury, vědy a politiky na vyšehradském hřbitově, ale hlavně v odkazu jeho strhujícího umění, které nepřekonal čas.

Čerpáno z kroniky pana Emila Paláska "IVANOVICE NA HANÉ - Z historie k současnosti" vydané MĚSTEM IVANOVICE NA HANÉ 1998.