Dědičnost hudebního nadání - rodina Macalíkova od roku 1738 do roku 1905

V hudební historii města Ivanovic na Hané zaujímá zcela výjimečné místo velmi početný a hudebním nadáním doslova prorostlý rod Macalíků. V jeho potomcích bylo až do roku 1945 zjištěno 106 hudebníků, z nichž 15 členů bylo profesionálními hudebníky na vysoké úrovni. Prapředek Jiří Macalík (zemřel 1781) se v roce 1738 přiženil do Ivanovic, neznámo odkud, jako druhý muž vdovy Veroniky na čtvrtlán č. 50. Jediný syn Matouš (narozen ? - zemřel 1820) převzal roku 1781 hospodářství po otci. Měl 3 syny a 2 dcery, z nichž jedna provdaná Placherová, byla babičkou pozdějšího ředitele měšťanské školy J. Plachera, mimo jiné též výborného hudebníka. Nejstarší syn Michal se stal "rechtorem" a jako tehdy téměř každý učitel, byl i on muzikantem. Dle tvrzení jeho vrstevníků prý výborným houslistou. V roce 1821 odešel do Uher a dále jeho stopa mizí. Housle po něm zdědil jeho mladší bratr Šimon (narozen 1795, zemřel 1868), rolník a kožešník, který je považován za zakladatele příští slavné hudební tradice. Byl váženou osobou a v letech 1835 - 1839 se stal ivanovickým purkmistrem (starostou). Měl 8 synů, z nichž Basil (narozen 1827, zemřel 1887), rolník a kožešník, byl otcem slavného rodáka ing. Basila Macalíka (narozen 13. 3. 1861). Třetí syn Šimonův, Šimon (narozen 1824, zemřel 1890), kožešník, sám hudbu nepěstoval, ale měl výborný sluch a dovedl například housle přesně naladit. Jeho syn Josef Ferdinand (narozen 13. 4. 1856, zemřel 1936) jako třináctiletý ovládal housle, piano, varhany, flétnu i klarinet, od 14 let elév vojenské hudby pěšího pluku 9 v Olomouci, od roku 1870 ve vojenské kapele v Šoproni, řízené F. Lehárem, otcem slavného skladatele a od roku 1879 jeho nástupcem. V letech 1890 - 1900 byl kapelníkem 31. pluku v Sibini, od roku 1900 do roku 1928 ředitelem hudební školy ve Velkém Varadíně. Po odchodu na odpočinek zůstal v Sibini. Složil na 100 skladeb (orchestrální, četné variace na lidové písně, balet, taneční skladby, též několik sborů. Některé byly uvedeny v rozhlase v Bratislavě, Praze, Vídni). Často byl inspirován folklórními prvky jako Hanácko-slovácká rapsodie z roku 1936 aj.

Nejstarší z Josefových synů Ferdinand (narozen 16. 3. 1887) už od pěti let ovládl housle a klavír, vystudoval hudební konzervatoř ve Vídni a působil jako čelista městského divadla v Krakově. Tam se stal také profesorem krakovské konzervatoře.

Josefův druhorozený bratr Basil (narozen 1858, zemřel 1910) získal základní hudební vzdělání u učitele Koutného, jako elév šel k plukovní hudbě a stal se později vojenským a městským kapelníkem v Bělehradě. Komponoval pochody, skladby taneční a zvlášť skladby pro citeru, kterou mistrně ovládal.

Otec ing. Basila Macalíka, Basil (narozen 8. 5. 1826, zemřel 1887), o němž už byla zmínka, se učil hře na housle a varhany u rechtora Filipa Sedláčka, jenž brzy poznal hudební nadání svého žáka a měl jej k tomu, aby se věnoval povolání učitelskému. Nakonec se však vyučil u otce kožešníkem, ale byl i nadprůměrně vzdělaným rolníkem, čtenářem i dopisovatelem novin a spoluzakladatelem čtenářského spolku, jehož se stal čestným předsedou.

Nejstarší bratr ing. Basila Macalíka, Josef (narozen 1853, zemřel 1921), se vyučil hře na housle u otce, pak u učitele Koutného. Hudbu pěstoval i na gymnáziu v Kroměříži, byl velmi nadaný, přešel na vojenskou reálku v Hranicích a odtud na vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Později se stal učitelem na dělostřelecké kadetní škole ve Vídni (1886 - 1896), kde řídil sbory hudebního kroužku kadetů. Jako generálmajor od roku 1912 učil na válečné škole a dosáhl v roce 1917 hodnosti polního podmaršálka. Za vojenské zásluhy, kromě jiných vyznamenání, byl povýšen do stavu šlechtického jako šlechtic Ivanobran, což znamenalo ivanovický rodák a obránce vlasti.

Nejmladší bratr ing. Basila Macalíka, Šimon (narozen 1863), se učil hře na housle nejprve doma u otce, na obecné škole pak u nadučitele Wiedermanna (otce profesora Wiedermanna). Aby se naučil němčině, byl poslán na "wechsel" (veksl) do Dlouhé Loučky a u tamního nadučitele se naučil hře na piano. V roce 1883 nastoupil vojenskou službu u vojenské hudby. Přesvědčováním kapelníka Plelta, aby u vojenské hudby zůstal natrvalo, nebylo nic platné. Jako nejmladší byl otcem předurčen převzít hospodářství. Ze zdravotních důvodů se ale odstěhoval do Brna, kde byl členem orchestru Národního divadla. V letních sezónách byl angažován v lázeňských orchestrech v Rožnově pod Radhoštěm, kde později se stal samotným kapelníkem, dále v Luhačovicích, Trenčianských Teplicích, Poděbradech, kde se stal zástupcem kapelníka. Když se ze soukromých důvodů vrátil do Ivanovic, byl činným ve všech kulturních spolcích a zastával funkci sbormistra a kapelníka. Za pobytu bavorských královských manželů v ivanovickém zámku (naposled 1914), koncertoval se svými dětmi před celou královskou rodinou. Všech devět dětí jeho rodiny zdědilo totiž po otci hudební nadání. Sám zkomponoval několik lehčích skladeb pro orchestr, pochody, žertovné sbory a kuplety. Jeho Valašský pochod a Idylu pro kvartet a orchestr vysílal své doby i pražský a bratislavský rozhlas. Po úmrtí své ženy v roce 1927 se odstěhoval k mladší dceři do Budišova u Třebíče, ale táhlo ho to zpět do svého rodiště. Přestěhoval se tedy v roce 1935 ke své starší dceři Pořízkové v Žižkově ulici. Od roku 1939 žil opět v Budišově, kde 14. 6. 1948 zemřel a dle jeho přání je pochován na našem místním hřbitově. Z celé tak rozvětvené rodiny žijí v Ivanovicích pouze jeho dvě vnučky, a to Marie Petrová, rozená Krobotová, bývalá vedoucí čistírny, a Alžběta Pořízková, zaměstnankyně sladovny. A teď k jeho dětem:

Alžběta, provdaná Pořízková (narozena 1888) byla zpěvačkou.

Bohuslav (narozen 24. 1. 1890, zemřel 25. 2. 1954) major intendance v ministerstvu národní obrany v Praze, po okupaci jako úředník, český sbormistr. Studoval gymnázium v Kroměříži, tam jako samouk se učil hře na klavír a harmonium. Jako vychovatel šlechtické rodiny v letech 1911 - 1913 studoval na filozofické fakultě vídeňské univerzity dějiny hudby a estetiky. Za války musel studia přerušit. Po válce zakotvil v Českých Budějovicích jako kapitán intendance. V roce 1922 se stal sbormistrem Českobudějovického Hlaholu. Spolu s orchestrem řídil náročné skladby jako Fibichovu Meluzinu, Dvořákovo oratorium Stabat Mater aj. Poprvé vystoupil jako sbormistr v roce 1918 při matiční slavnosti v Ivanovicích a od té doby všude, kde se zdžoval. Dirigentství bylo oborem, pro který měl zvláštní vlohy. V roce 1920 se přestěhoval do Prahy a zastával funkci druhého sbormistra pěveckého spolku Pražský Hlahol. Byl též sbormistrem pěveckého kroužku Společenského klubu v Praze-Dejvicích a od roku 1934 opět Hlaholu. Složil řadu písní, drobné skladby pro housle a klavír, příležitostné sbory smíšené i mužské i několik skladeb chrámových.

Františka (narozena 1891) provdala se za ivanovického cukráře Krobota. Zpívala soprán ve sborech, v divadle i na kůru (v kostele).

Antonín (narozen 1893), majitel skladu tabáku ve Svitavách. Zpěvu a hře na housle se vyučil u otce. Jako jedenáctiletý hrál s mladším bratrem a otcem před Ludvíkem Bavorským na ivanovickém zámku. Měl čistý soprán a se svou sestrou zpíval Dvořákovy dvojzpěvy, které se panstvu velmi líbily.

Basil (narozen 1894 v Rožnově pod Radhoštěm), úředník československého konzulátu v Linci, od roku 1934 na ministerstvu zahraničí v Praze a od roku 1939 do roku 1951 úředník ministerstva školství. V letech 1909 - 1910 byl žákem Leoše Janáčka na varhanické škole v Brně. Na radu ředitele a skladatele Nešvery v Olomouci přešel na pražskou konzervatoř. Vojenskou službu konal u vojenské kapely pěšího pluku 11 v Linci. V roce 1917 byl poslán na italskou frontu. Tam byl raněn a po delším léčení se vrátil do Lince, kde měl svoji privátní školu. Od roku 1921 byl členem československého konzulátu v Linci, založil pěvecký kroužek a byl činný až do roku 1934. Napsal celou řadu skladeb (klavírní, houslové, písně, ženské i mužské sbory i skladby chrámové), celkem přes 100. Zůstaly v rukopise.

Josef (narozen 1896), zaměstnanec na ředitelství státní dráhy. Hře na housle se vyučil u otce a hrával v kvartetu. Za pobytu v Bohumíně hrával koncertní houslová sóla.

Šimon (narozen 1898), četnický štábní strážmistr v Oslavanech u Brna, měl výborný hudební sluch a hrával na housle písničky ještě dřív než se naučil znát noty. Učitelem mu byl - jak jinak - než jeho otec. Byl dlouholetým členem četnické kapely v Brně a protože byl neméně dobrým zpěvákem, zpíval v mužském sboru tenorová sóla.

Marie (narozena 1901), provdaná Pavlasová v Budišově u Třebíče, byla rovněž učenlivou žačkou svého otce. Ovládala housle, klavír i zpěv. Zpívala ve sboru se svým bratrem Šimonem s oblibou Dvořákovy dvojzpěvy.

František (narozen 1905), úředník u firmy Baťa ve Zlíně. Stejně jako předešlí, měl za učitele hudby svého otce. Housle ovládal už jako čtyřletý chlapec. Byl dobrým tenoristou. Nejprve zpíval za svého působení v Uherském Brodě, pak ve Zlíně ve sboru. V době vojenské služby v Ipoĺských Šahách dirigoval koncerty tamního pěveckého kroužku.

Všechny členy Macalíkova široce rozvětveného rodu, u nichž se hudební nadání projevilo, nelze podrobněji rozvádět. Proto na závěr ještě malá statistika: Z 19 potomků větve Šimona Macalíka bylo 17 hudebníků (t.j. 89 %), z nich 4 skladatelé a 1 dirigent. Z 54 potomků Basila Macalíka (1827) bylo 46 hudebníků (85 %), z nich 3 skladatelé a dirigenti, 8 pouze dirigenti. Ze 17 potomků Josefa Macalíka (1856) bylo 14 hudebníků (82 %), z nich 3 dirigenti. V celku ze 166 dospělých potomků Macalíkova rodu bylo 106 hudebníků. Tedy teorie o dědičnosti hudebního nadání se plně potvrdila.

Čerpáno z kroniky pana Emila Paláska "IVANOVICE NA HANÉ - Z historie k současnosti" vydané MĚSTEM IVANOVICE NA HANÉ 1998.