Karel Dvořáček

spisovatel (1911 - 1945)

O Karlu Dvořáčkovi, narozeném 31. 10. 1911 v Ivanovicích na Hané, byla napsána řada životopisných článků nebo pojednání o jeho literárním díle a již rok po jeho smrti (zemřel 20. 8. 1945 v Brně) byla vydána kniha, především vzpomínek, do které přispěli jeho přátelé, literární kritici, umělci a spolubojovníci. Ve věku pouhých 34 let Dvořáček fyzicky podlehl následkům hrůzného nacistického běsnění, a to v době, kdy jeho umělecký talent a píle nabývaly na intenzitě a rozmachu.

Rodný dům Karla Dvořáčka v Tyršově ulici

I přesto, že mu nebylo dopřáno uskutečnit a rozvinout tvůrčí plány v celé šíři, poměrně krátká doba spisovatelské činnosti, jejímž plodem je řada povídek, několik románů, her, literárních rozhlasových pásem, úprav pohádek a sbírek lidových vyprávění, svědčí o mimořádném talentu a publikované dílo svým významem řadilo Dvořáčka mezi naše vynikající spisovatele.

Karel Dvořáček strávil dětství a jinošství v rodných Ivanovicích, v zemědělské usedlosti rodičů v Tyršově ulici č. p. 19 (dnes u Nakládalů). Jeho otec, narozený 1883 v Topolanech, kterého kvůli válečným událostem málo poznal, se sice vrátil z první světové války z ruského zajetí zdráv, ale zanedlouho tragicky zemřel po úrazu okružní pilou (1920). Maminka Marie, rozená Ševčíková, pocházela z Křižanovic. Byla skromná a pokroková žena, měla proto rozhodující vliv na výchovu tří dětí: Karla (1911), Stanislava (1913) a Jany provdané Mikové (1914). Všichni byli učitelé. Obětavou pomocnicí při péči o děti i o hospodářství byla teta Kateřina Ševčíková, učitelka domácích nauk na měšťanské škole v Brankovicích.

Karel byl hoch velmi citlivý a hluboce vnitřně jej zraňovaly některé urážky a posměšky ve škole od spolužáků a o to víc tíhnul k matce, která mu nahrazovala otce i přátele. Toto pouto u něj zanechalo stopy na celý život. Po skončení základního vzdělání nějaký čas pracoval doma než se rozhodl pro pedagogickou dráhu. Učitelský ústav v Kroměříži dostudoval v roce 1930. Při volbě mezi bohosloveckou fakultou a učitelským povoláním se nakonec rozhodl pro školní službu na Ostravsku. Čtyři roky působil na III. české státní obecné škole v Karviné. Zde jej v listopadu roku 1932 zastihla maminčina smrt, která jím hluboce otřásla a s níž se těžce vyrovnával.

V roce 1935 byl Dvořáček povolán do vojenské služby, nejprve v důstojnické škole v Olomouci a poté v Kroměříži. Tam se mimo jiné spřátelil s tehdejším podplukovníkem a jeho velitelem Ludvíkem Svobodou. V prosinci 1935 se oženil s Evženií Krejčovou z Orlové. Po skončení základní vojenské služby od srpna 1937 učil na obecné škole v Porubě. Ostravsko mělo na Dvořáčka hluboký psychologický vliv a velmi k němu přilnul. Dobře poznal nejen kraj, ale i život lidu, který "na povrchu rozměrného bohatství" živořil. Zde sbíral lidová vyprávění, pohádky, písně, příběhy ze života a z nich umělecky těžil. Spřátelil se z řadou prostých lidí a jako funkcionář sociálně demokratické strany a nekompromisní bojovník za spravedlnost měl v kraji neobyčejnou vážnost a úctu.

Během působení na Ostravsku také začala jeho spisovatelská činnost. V důsledku mnichovského diktátu a záboru Těšínska, který jej zastihl po mobilizaci opět ve vojenském, nakrátko byl přeložen do školy v Brankovicích a od 1. ledna 1939 přešel do rodných Ivanovic, kde zůstal natrvalo. Určitý čas bydlel v podkroví domu č. 39 v Žižkově ulici, ale brzy se pustil s pomocí příbuzných a přátel do stavby vilky na kopci k Drysicím, kde donedávna bydlel jeho bratr Stanislav.

Dvořáček se věnoval v Ivanovicích stejně jako jinde nejen povinné školní práci, ale i veřejné činnosti. Cvičil po škole s dětmi sborový zpěv, divadlo, organizoval hudební vystoupení a hrával v kvartetu se svými kolegy a přáteli. Hře na housle se vyučil u ivanovického varhaníka Aloise Složila, na harmonium byl samouk. Když celá rodina v roce 1925 přestoupila do církve Československé, hrával při církevních obřadech. Dvořáček byl výborný hudebník, měl absolutní sluch a také dobře zpíval. Skládal nebo upravoval texty pro místní kulturní vystoupení a zkoušel i komponovat. Podle vzpomínek kolegů, jako pedagog spíš děti vychovával než učil a děti jej měly rády. Přestože měl k dětem tak dobrý vztah, vlastní neměl, a proto s manželkou adoptovali syna Aloise.

Dvořáčkova činorodá povaha se projevovala i jinak. Neustále něco vylepšoval a zkoušel například pěstovat rajčata hydroponií nebo se snažil o pěstování sóji a podobně. Rád také při přátelských sezeních vařil. Jeho pirožky a speciální grog ze Slezska "vařonka" byly prý výborné. Ani rybaření nebylo pro Dvořáčka samoúčelným koníčkem. Při lovu se setkával s lidmi zajímavých osudů, nejrůznějších povah a životních poutí a z nich čerpal umělecké podněty. Je až kupodivu, že Dvořáček stačil při vší pedagogické, veřejné, společenské a zájmové činnosti ještě tvořit jako literát. Však také psal hluboko do noci, často až do rána.

Většině spoluobčanů tehdy nebylo známo, že se za okupace intenzívně věnoval odbojové činnosti. Využíval známostí z Ostravska a Kroměříže, aby mohl opatřovat výbušniny, zbraně a tiskoviny.

V roce 1939 ve svém bytě v Karviné nechal přenocovat Ludvíka Svobodu a s bratrem Stanislavem a s přáteli pomáhal organizovat jeho přechod přes Polsko do SSSR. Při seskoku prvních parašutistů ze Sovětského svazu v roce 1941 se jeden nešťastně zranil a byla u něj nalezena Dvořáčkova adresa. Dvořáček byl okamžitě zatčen a vyslýchán gestapem v Olomouci, Ostravě a brněnských Kaunicových kolejích. Pro nedostatek důkazů byl ještě tentýž rok o Vánocích propuštěn.

Nejen vězení, ale patrně další okolnosti hledání vnitřního klidu, souladu jedince se společností a hledání smyslu života, vedly k obratu jeho světového názoru od jakési neúplné formy ateismu až k abstraktní víře v Boží autoritu, podloženou filozoficky, ale rozhodně ne ke katolicismu, jak se často uvádí. V tomto období se intenzívně věnoval literární činnosti a po veřejném uznání jeho publikovaných děl nakonec opustil pedagogickou dráhu, aby se mohl zcela věnovat spisovatelství. Jeho zapojení v odbojové práci však dále pokračovalo až do odhalení ilegální organizace "Obrana národa", jíž byl členem. Dvořáček byl opět zatčen (květen 1944) a vězněn nejprve v Kaunicových kolejích, potom ve Vratislavi (Breslau) a nakonec ve Cvikově (Zwikau), kam byli vězni odsunováni před útočící Rudou armádou.

Kruté podmínky nacistického věznění podlomily jeho zdraví. Za nějaký čas po osvobození Zwikau Američany se sice vrátil domů do Ivanovic, ale po přechodném zlepšení zdravotního stavu se přidaly komplikace a Karel Dvořáček krátce po převozu do nemocnice sv. Anny v Brně, zemřel. Na příkaz armádního generála Ludvíka Svobody byl pohřben s vojenskými poctami na Ústředním hřbitově v Brně. Přestože Karel Dvořáček přestal působit na Ostravsku v roce 1939, jeho vliv zde byl tak pronikavý, že 1. září 1946 na obecné škole v Karviné mu byla odhalena pamětní deska. Škola musela později ustoupit moderní výstavbě města a tak byla jeho deska uložena do muzea.

Od vzniku některých Dvořáčkových děl uplynulo víc než půl století, ale jeho literární odkaz je stále aktuální a do jisté míry i nadčasový. Stačí připomenout dramatický zvrat děje v románu "Mrtvá řeka", v příběhu, ve kterém jsou sice určité dějové fabulace, ale v základě vzniklém podle skutečných událostí, jejichž obdoby jsme i dnes neustále svědky. Mrtvá řeka je originální dílo u nás, snad vůbec první  v tak vyhraněné formě "ekologického žánru". Toto dílo vzniklo na Dvořáčkovu preciznost a sebekritičnost poměrně brzy. Napsáno bylo od podzimu 1943 do března 1944, těsně před druhým zatčením. Tiskem však bylo vydáno až posmrtně. Román o řece a lidech kolem ní má kromě základního významu ještě symbolický - řeka představuje život vůbec a konkrétně také lidskou společnost. Můžeme považovat otravu v řece do té doby čisté, živé a rybnaté za krycí vystižení nacistického moru, který dočasně zachvátil Evropu. Proto byla Mrtvá řeka mnohými chápána jako alegorie nacismu.

Připomeňme si jen letmo další Dvořáčkova díla v chronologickém sledu. Soubor povídek "Olza" (podtitul Sedm žalmů) byl tiskově vydán jako první v roce 1937. Olza je sedm povídek uvedených vždy mottem z Bible, úryvkem z žalmů. Navzdory náboženskému rázu úvodních mott, má dílo výraznou sociální orientaci. Próza "Opuštěný dům" je zážitek z vlastního životopisu - návrat od Olzy do rodného domu.

Po Olze následoval další Dvořáčkův soubor "Cesta k tichému domu": Sedm povídek spojených ústřední postavou vypravěče Jindřicha Vodáka. V knize se spojuje v jedno zájem o postavy ze společenského dna naplněný soucitem a zároveň psychologická pronikavost a hledání smyslu života. Autor poznal dělnické prostředí a z něho vybíral hrdiny. Nešlo mu o sentimentální historky o penzistech, ale o obhajobu práva na odpočinek po skončeném díle.

V období dokončování předchozího díla vznikal současně Dvořáčkův román "František chce být spravedlivý" (1931 - 1935), jehož části autor mnohokrát přepracovával do konečné podoby, ale kvůli naturalistickému líčení problémů umělého přerušení těhotenství na Ostravsku a určitým politickým hlediskům, jež z děje vyplývala a která vadila okupační cenzuře, mohl román vyjít tiskem až několik let po válce, po smrti autora.

Po jeho rukopisném dokončení následoval román "Pole kráčí do hor", který byl vydán v Ostravě a záhy nato v Praze v roce 1942. Jde o román s ryze etickým podtextem a i když je protkán naturalistickými pasážemi, v podstatě je ukázkou optimistického postoje ke smyslu života. Za tento román byl Dvořáček v období nesvobody odměněn Státní cenou, ale podle líčení přátel byl při tom v rozpacích, neboť si uvědomoval možnost zjednodušeného a tendenčního výkladu některých románových souvislostí. Dvořáček však román nikdy nezasazoval do kontextu aktuálních historických událostí, a tak mravní a umělecká hodnota měla a má obecnější platnost.

V tomto období vyšly také Dvořáčkovy sbírky zápisů a úprav lidových pověstí, zkazek. Lašské pohádky "Boží země" vyšly roku 1941.

Také povídky "O děvčátku, které přivedlo jaro" jsou z tohoto období (1942).

Během války, a to po prvním zatčení a věznění autora byl dokončen dvojromán "Advent Jakuba Kříže" a "Hle, čas příjemný" (vyšly v roce 1944). Děj se odehrává v druhé polovině minulého století a na přelomu našeho. Dvořáček v něm mimo jiné vyjadřuje zásadní změnu v osobním světovém názoru, ale současně v díle zdůrazňuje to, co spojuje lidi bez ohledu na rozdíly filozofického chápání světa. Podobně jako v některých předešlých románech otevírá zde cestu lidského poznání a proměňování, která vede k získávání štěstí.

Mimořádné období vzniku a dokončení má poslední dílo, rovněž vydané posmrtně, román "Živ buď, neumírej". Nemáme obdoby v naší a snad i zahraniční literatuře, aby umělecky zralé dílo vznikalo za tak zvlášť krutých a nepříznivých podmínek. Dvořáček začal psát tento román v Zwikau (březen 1945), ale některé biografické pasáže měl nepochybně dobře promyšlené již dříve. Psal na kousky papíru, které mu pomáhali opatřit "bratři" spoluvězni. Přirozeně, že psal potají. Naštěstí se mu podařilo napsané ukrývat před dozorci v jedné z tolerovaných knih - Bibli.

Román má dvě dějové části. První je životopisná, ve které přes určité dějové a skutkové záměry popisuje vlastní životní události od dětství až k dospělosti. Druhá část se odehrává ve vězení, kde podává svědectví o životě lidí v koncentračním táboře, ale zároveň zde v retrospektivě zvažuje svoje dřívější omyly, nezralost, nepochopení, které si člověk uvědomuje až v krajních situacích života. Román je psán bez nenávisti jakoby v očekávání smrti, které je třeba se odevzdat, avšak ze všech dějových souvislostí jednoznačně opět vyplývá Dvořáčkův optimismus a víra v život.

V Dvořáčkově pozůstalosti se nacházejí i tři dokončené divadelní hry: "Otec dobré rady", "Černý kocour" a jednoaktovka "Nejlepší povídka". Všechny pocházejí z roku 1943, ale jejich hodnota nedosahuje úrovně Dvořáčkových próz, proto nebyly také nikde uvedeny. Dále jsou i některá díla rozpracovaná. Z pobytu v nemocnici vznikaly v letech 1940 - 1941 jeho "Povídky z nemocnice". Do starších let sahají plánované a z části vypracované povídky, respektive romány: "Očarované městečko" (mělo být satirou na místní poměry v jeho rodném městě), "Dědek a babka", "Prastarý kalendář". Na jaře 1944, těsně před zatčením, započal Dvořáček s konečným zpracováním románu "Bobo". V posledním čase se připravoval také na regionální historický román o majiteli ivanovického panství J. Václavu Přepyském.

Podobně jako jeho 18 pohádek "Boží země" (nakladatelství Lukasík 1941) měl Dvořáček v úmyslu vydat i knihu hanáckých pohádek. Na popud spisovatele Vladimíra Pazourka z roku 1942 napsal ještě čtyři povídky pro dospívající mládež. Kniha vyšla v nakladatelství Václava Petra až v roce 1949.

Karlu Dvořáčkovi bylo dopřáno pouhých osm let k literární práci. Zemřel v necelých 34 letech. Díky mimořádné houževnatosti zanechal dílo pozoruhodné nejen obsahem, ale i rozsahem. Dvořáček i přes určitý vnitřní neklid a vývojové světonázorové změny byl zcela zásadový, pokud šlo o hledání takových hodnot, jako je sociální spravedlnost, dobro, mravní normy apod. Jim podřizoval veškerou svoji tvůrčí činnost. V dopise příteli napsal: "Cíl umělecké tvorby? Nový lepší člověk v novém a lepším sociálním řádu ...".

Zemská školní rada v Brně jmenovala v září 1945 Karla Dvořáčka řídícím učitelem a Ministerstvo školství školským inspektorem "in memoriam". Město Ivanovice pojmenovalo po něm ulici a pamětní desku, určenou na jeho rodný dům, pro nesouhlas majitele domu zasadilo na pravou stranu u vchodu do Kulturního domu.

Dvořáčkova státního pohřbu 20. srpna 1945 v Brně se zúčastnili zástupce armády generál Žák, spolužák a přítel Eduard Hrubeš, člen Janáčkovy opery. Nad hrobem promluvil František Herodek, Vladimír Foltánek a MUDr. Alois Drbal za Ivanovice, spisovatel A. C. Nor, za syndikát spisovatelů Kamil Bednář, Zdeněk Urbánek, Vlad. Pazourek, Jiří Pober, za spoluvězně prof. Š. Herát. Zemskou kulturní radu zastupoval spisovatel Jaromír Tomeček, přítomni byli i další zástupci školských a kulturních organizací.

Čerpáno z kroniky pana Emila Paláska "IVANOVICE NA HANÉ - Z historie k současnosti" vydané MĚSTEM IVANOVICE NA HANÉ 1998.