Jan Uhlíř (1894 - 1970)

vojenský kapelník a skladatel

Cesty k profesionální umělecké dráze bývají různé. Někdy spletité, jindy s trochou životního štěstí přímější, ale vždy zpočátku nejisté, zda se opravdový talent prosadí tak, jak si kdo někdy už v mládí vysnil, unášen notnou dávkou své fantazie. Tato dětská touha, ještě ne zcela ujasněná, se našemu mladému Janu Uhlířovi splnila měrou vrchovatou.

Narodil se v Ivanovicích 6. května roku 1894 v rodině obuvnického pomocníka a později cestáře Petra Uhlíře jako jedno z osmi dětí. Jeho otec, živelný muzikant a místní kapelník mu byl už od šesti let prvním učitelem hudby. Velmi nadaný Jeník v dvanácti letech již hrával s otcem v jeho orchestru doma i po okolí. Jako výborný houslista hrával v domácím kvartetu a jezdil "na výpomoc" i do Vyškova, kde tehdy hrával první housle Jan Šoupal, pozdější dirigent Pěveckého sdružení moravských učitelů (PSMU). Když mu bylo čtrnáct, chtěl na varhanickou školu do Brna, ale otec ho dal do učení na strojního zámečníka v místní Šmídově továrně hospodářských strojů. Hudby se však nevzdal a už tehdy si umínil stát se jednou vojenským kapelníkem. Nemohl ovšem tušit, že jeho životní sen se mu nakonec splní víc, než si mohl vůbec představit. Bez vědomí rodičů a s houslemi v rukou navštívil 11. září 1911 dirigenta hudby pěšího pluku 81 z Jihlavy, který trávil dovolenou v Dědicích, a 1. října  - když otci se svěřil teprve pět dní před odjezdem - nastoupil do Jihlavy.

Po dvouměsíčním vojenském výcviku se sedmnáctiletý Uhlíř stal členem vojenské hudby jako houslista a hráč trubky. Ale prahne po dalším hudebním vzdělání - chce do Vídně na školu pro výchovu vojenských kapelníků. Proto měl být do Vídně přeložen k vojenské hudbě pěšího pluku číslo 16. Ale mezitím vypukla první světová válka. Jan Uhlíř už 7. srpna 1914 odjíždí se svým plukem a hudbou na ruskou frontu. Jenže za pouhý měsíc (9. září) celá hudba padla do zajetí a všechny nástroje jí byly zabaveny.

Uhlíř po různých transportech, pěšky, částečně nákladními vlaky se dostává až do Omska na Sibiři, odtud pak lodí do Pavlodaru, kde byl zajatecký tábor. Tam při náboru hudebníků se stává členem smyčcového orchestru, který měl hrávat pravidelně v místním kině, ale nebyly noty. A zde se projevila neomylná Uhlířova hudební paměť. Všechny skladby, které hrával zpaměti, jako Kmochovy pochody, Dvořákovu Humoresku, Fibichův Poem, různé valčíky a intermezza aj. rozepsal, a orchestr jeho zásluhou pak sklízel úspěchy. V květnu 1915 byl zařazen jako houslista do šedesátičlenného symfonického orchestru zajatých Slovanů v Omsku a téhož roku v listopadu jej hráči zvolili za svého dirigenta. Jenže on i s několika dalšími hudebníky se hlásí do tvořících se čs. legií na Rusi.

V červnu 1917 nastoupil do symfonického orchestru I. záložního pluku čs. legií v Bobrujsku na Ukrajině zase jako 1. houslista, brzy na to se stává dirigentem. Po přeložení pluku do Žitomiru koncertuje s náročným repertoárem (Smetana, Dvořák, Čajkovskij, Glinka, Beethoven, Mozart, Haydn) až do konce ledna 1918. V únoru nastává ale nová anabáze. Orchestr putuje do Pirjatina, dál přes Penzu, Samaru, Ufu, Zlatoúst do Čeljabinska. Tam byl pluk přejmenován na 9. střelecký pluk K. H. Borovského a kapelníkem hudby v hodnosti podporučíka byl jmenován - Jan Uhlíř. Jeho životní sen se stal skutečností!

V lednu 1919 - to už bylo po válce - dostává se přes Krasnojarsk, Čitu, Irkutsk do Vladivostoku. Tam i s orchestrem se naloďuje a pluje Tichým oceánem do kanadského Vancouveru, odtud vlakem napříč Kanadou do Quebecku přes Edmonton, Winipeg, Ottawu, Montreal, a všude koncertuje. Až v létě 1920 přistává konečně u břehů Evropy a vrací se domů do svobodné vlasti.

Působí nejprve jako kapelník vojenské hudby 9. střeleckého pluku K. H. Borovského v Mostě, odtud v roce 1927 odchází do Litoměřic k hudbě pěšího pluku č. 2, s nímž po tři sezóny koncertuje v lázních Poděbradech. Po jmenování kapelníkem pěšího pluku č. 5 T. G. Masaryka odchází v roce 1931 do Prahy, kde se seznamuje s vynikajícími osobnostmi české hudby jako byli Suk, Novák, Křička a další, a tady je teprve ve svém živlu. Jako čtyřicátník se nerozpakuje vstoupit na dirigentské oddělení pražské konzervatoře. Po jejím absolvování v roce 1935 nastupuje do významné funkce velitele Vojenské hudební školy. Pedagogická činnost je tedy další oblastí jeho umělecké dráhy.

Píše se leden roku 1939. Kdysi zámečnický učeň dosáhl nejvyšší možný stupeň své kariéry. Stal se armádním inspektorem vojenských hudeb. Jenže zanedlouho k nám vtrhli němečtí okupanti a Uhlíř musí z armády. Působí tedy jako výpomocný profesor Státní hudební konzervatoře. Ale ani z této práce se dlouho netěší. V květnu roku 1941 jako bývalý ruský legionář je donucen k odchodu do výslužby. Ještě než se tak stalo, zachránil před okupanty hudební nástroje vojenských hudeb především majetku na Osvětové besedy. Vypracoval k tomu výnos, který v poslední chvíli dal podepsat velitelem okupačních vojsk generálem Blaskowitzem. Rovněž zachránil nástroje Vojenské hudební školy a její archiv ukryl na pražské konzervatoři.

Po osvobození naší vlasti v roce 1945 nastoupil podplukovník Jan Uhlíř znovu do funkce inspektora čs. vojenských hudeb a znovu budoval Vojenskou hudební školu. Kromě toho aktivně pracoval jako člen Svazu čs. skladatelů, byl dirigentem symfonického orchestru ve Slaném, vytvořil Hudbu hradní stráže - do té doby největší asi 100 členů čítající dechový orchestr, který řídil jeho spolupracovník Rudolf Urbanec. Uprostřed této činorodé práce, na vrcholu svých tvůrčích schopností, poznamenán svou legionářskou minulostí, odchází v roce 1950 nuceně do důchodu.

Uhlířova píle byla vskutku mimořádná. Pro dechový orchestr upravil na 120 skladeb významných našich i cizích skladatelů. Sám napsal 60 vlastních skladeb, z nichž 33 pochodů mu vyneslo přezdívku "král vojenských pochodů". Téměř všechny a stejně tak i většina jeho ostatních skladeb (polky, valčíky, mazurky aj.), byly nahrány na gramofonové desky. Uhlíř nepsal tzv. "lidovku". Ze všech jeho skladeb je patrna snaha o vyšší umělecký cíl. Novým nástrojovým obsazením se snažil o nové zabarvení dechových orchestrů i o nové, nezaběhnuté aranžmá svých upravených skladeb. Žil v klidném, spokojeném a šťastném manželství s učitelkou Jaroslavou Hojovcovou z Žirovnice, uzavřeném v Mostě roku 1921 a to mu vytvářelo příznivé klima pro všechny úspěchy hudební umělecké činnosti. Hudba a práce mu byla i hojivou mastí na bolestnou ránu - ztrátu jediné dvanáctileté dcery Jaroslavy.

K životnímu jubileu sedmdesátých narozenin obdržel komunistickým režimem zprofanované vyznamenání "Za vynikající práci" jako jediné "ocenění" své plodné, náročné a zodpovědné celoživotní umělecké dráhy. U příležitosti svých 75. narozenin mu bylo 8. května 1969 uděleno na slavnostním večeru v Besedním domě čestné občanství města Ivanovic na Hané. Žel, pokročilá nemoc mu zabránila v osobní účasti, takže vyznamenání převzal od tříčlenné delegace města ve svém pražském soukromí. Z udělení pocty se těšil pouhý rok - dne 12. června 1970 zemřel.

Ještě za svého života v roce svých 75. narozenin věnoval Muzeu Vyškovska převážnou část svých skladeb a úprav rukopisných i tištěných. Vedle Českého hudebního fondu stalo se tak Muzeum Vyškovska vlastníkem 54 rukopisných skladeb a partitur, kromě gramodesek, tištěných skladeb a úprav i osobních památek včetně fotografií. Jde celkem o 320 inventárních čísel.

K uctění Uhlířovy památky přišel zanícený ivanovický muzikant Josef Nejezchleba s myšlenkou založit tradici Uhlířových Ivanovic po vzoru Kmochova Kolína, k jejímuž uskutečnění po čtyři ročníky velmi obětavě přispíval. Po čtvrtém ročníku, pořádaném u příležitosti Uhlířových nedožitých osmdesátin, zdárně započaté dílo bohužel ztrácí perspektivu dalšího pokračování pro vzrůstající organizační i finanční potíže, ale také pro malý zájem a nedostatečnou podporu místních i okresních složek. Takže zpočátku slibně se vyvíjející tradice šestým ročníkem Uhlířových Ivanovic definitivně končí, protože se nenašel ani způsob ani prostředky, ba ani vůdčí osobnost jak dál pokračovat.

Vojenský kapelník, podplukovník Jan Uhlíř však zaujímá čestné místo v historii české hudby i nadále. Už několikrát se uvažovalo o umístění alespoň malé pamětní desky na jeho rodném domě v Žižkově ulici č. 43. Jan Uhlíř i jeho celoživotní dílo by si takové veřejné uznání právem zasloužilo.

Čerpáno z kroniky pana Emila Paláska "IVANOVICE NA HANÉ - Z historie k současnosti" vydané MĚSTEM IVANOVICE NA HANÉ 1998.